Frank Lloyd Wright získává veškerou zásluhu za své organické návrhy. Chtěl, aby budova vyrostla ze země jako strom. Udržitelná architektura však není novým fenoménem. Existuje již velmi dlouho. Římané postavili akvadukty, které pohybovaly vodou pouze pomocí gravitace. Tyto systémy dodávaly vodu do dolů a mlýnů po staletí. Řekové udělali totéž a orientovali své budovy ve směru slunce. Svá města umístili tak, aby absorbovala sluneční teplo. Palivového dřeva byl nedostatek, tak se přizpůsobili.
Dnes je toto riziko ještě vyšší. Stavební předpisy vyžadují snížení emisí uhlíku. Energetická účinnost již není volbou. Architekti musí být flexibilní. Před kreslením musí přemýšlet. Když je rozvodná síť přetížena, tradiční metody přestávají fungovat.
Kdo vede toto hnutí? Seznam se mění. Objeví se nová jména. Některé úspěchy jsou však nepopiratelné. Zde je 10 architektů, kteří nastavují standard v zeleném stavění.
Зміст
Peter Busby: Kanadský průkopník
Peter Busby je jedním z předních kanadských zelených architektů. V dubnu 2012 se stal výkonným ředitelem pobočky Perkins + Will v San Franciscu. Společnost je obrovská. Je celosvětově známá svými udržitelnými projekty. Ale Busby viděl potenciál zeleného stavebnictví dávno před rokem 2012. Do společnosti nastoupil v roce 2004. Jeho mentorem byl Ray Cole. Cole je guru udržitelnosti. Busby věřil, že udržitelný design je dobrý design. Toto není doplněk. To je základ.
Je zakládajícím členem Kanadské rady pro šetrné budovy. 20 % svého času věnuje ochraně životního prostředí. To je polovina pracovního týdne. Týdně.
Busbyho portfolio je rozsáhlé. Pracoval na projektu Dockside Green. Jedná se o obytnou komunitu se smíšeným využitím ve Victorii v Britské Kolumbii. Navrhl návštěvnické centrum pro botanickou zahradu Van Dusen. Toto centrum bylo otevřeno v roce 2012. Založil také Interactive Resiliency Research Center na University of British Columbia. Otevřeno bylo v roce 2011.
Odměny se hrnou jedna za druhou. Dvakrát získal ocenění „Top 10“ od American Institute of Architects’ Environmental Council. Jedna z nich je pro projekt Dockside Green. Obdržela knihu Amerického institutu architektů “What Makes It Green?” cena. Opět pro projekt Dockside Green. V letech 2009 a 2010 byl jmenován jedním z 50 nejzelenějších zaměstnavatelů Kanady.
Norman Foster: high-tech minimalismus
Norman Foster nestaví jen budovy. Navrhuje je a konstruuje. Jeho firma Foster + Partners považuje budovy za stroje pro život. Ale ne ve studeném průmyslovém smyslu. V tom smyslu, že jsou efektivní a reagují.
Foster věří v transparentnost. Pomocí skla a oceli stírá hranici mezi vnitřními a venkovními prostory. Nejde jen o estetiku. Toto je funkčnost. Přirozené světlo snižuje vaše účty za elektřinu. Zlepšuje zdraví. Mění emocionální vnímání prostoru lidí.
Jeho práce často využívá pasivní designové strategie. Studoval vzory větru. Analyzoval dráhu slunce. Navrhoval fasády podle klimatu. To snižuje potřebu mechanického ohřevu a chlazení. To snižuje vaši uhlíkovou stopu.
Fosterovy projekty jsou všude. Kopule budovy Reichstagu v Berlíně. Budova Swiss Re v Londýně. Sídlo HSBC v Hong Kongu. Každý z nich rozšiřuje hranice funkčnosti budovy. Vyrábějí energii. Shromažďují dešťovou vodu. „Dýchají“.
Poučení pro majitele domů je jasné. Udržitelnost není jen o instalaci solárních panelů. Je to problém designu. Důležité je, jak budova interaguje se svým prostředím od samého počátku.
Norman Foster je víc než jen jméno v architektuře. On je standard. Od založení Foster + Partners v roce 1967 získala firma stovky ocenění. Vyhráli více než 100 mezinárodních a národních soutěží. Jejich projekty jsou rozesety po celém světě.
Fosterovi ale jde o víc než jen o slávu. Studoval data. Budovy spotřebují polovinu vyrobené elektřiny. Produkují polovinu světových emisí oxidu uhličitého. Je povinností architekta tato čísla změnit.
Pomoci mohou drobné úpravy. Ale je lepší myslet ve velkém.
Foster a jeho tým v současné době navrhují Masdar v Abu Dhabi. Musí to být město s nulovými emisemi uhlíku a bez odpadu. Pokud bude projekt úspěšný, nastaví nový standard pro udržitelné městské plánování. První na světě.
Ekologický přístup Erica Coreyho Frieda
Eric Corey Freed věděl od svých osmi let, že se chce stát architektem.
Poté se začal zajímat o organickou architekturu. Tento styl vyvinul Frank Lloyd Wright. Myšlenka je jednoduchá. Stavba musí harmonicky zapadnout do prostředí. Měl by odrážet místní klima a používat místní materiály.
Fried to nejen studoval. Žil pro to. Pracoval s bývalým studentem Wright’s v Novém Mexiku. Poté se přestěhoval do San Francisca.
Tam pomáhal rozvíjet projekty udržitelného designu. Působil na Kalifornské univerzitě v Berkeley a na Akademii výtvarných umění. Založil také vlastní společnost organicARCHITECT.
Jeho práce rychle přitáhla pozornost v oblasti San Francisco Bay Area. V roce 2005 ho časopis San Francisco označil za „Nejlepšího zeleného architekta“. V roce 2007 získal cenu „Nejlepší vizionář“.
Fried pokračuje v praxi architektury. Napsal také několik knih. Hodně mluví o zeleném designu.
Dědictví R. Buckminstera Fullera
Nelze hovořit o udržitelném designu, aniž bychom nemluvili o R. Buckminsteru Fullerovi.
Fuller předběhl dobu. Snaží se o efektivitu. Věří, že lze udělat více s méně. Jeho geodetické kopule jsou známé po celém světě. Používají minimální množství materiálu k dosažení maximální pevnosti.
Vymyslel termín „Země je vesmírná loď“. Všichni máme stejné zdroje. Musíme je řídit moudře. Jeho myšlenky ovlivnily generace architektů.
Fullerova práce nám připomíná, že udržitelnost není nová věc. To je základní základ.
Vzestup geodetického dómu
Možná jste je už viděli. Tyto podivné kulovité struktury sestávající z trojúhelníkové sítě. Vypadají spíše jako obří ptačí klece nebo projekty školních vědeckých veletrhů než obytné budovy. Ale jsou skutečné. Existují díky R. Buckminsterovi Fullerovi. Fuller byl víc než jen architekt. Byl humanistou se zvláštní vášní. Věřil, že na světě jsou dva velké problémy: bezdomovectví a hlad. Vše, co navrhl, bylo pokusem tyto problémy vyřešit. Levný. Jen. Efektivní.
Nejprve se pokusil vytvořit Dymaxion House. Bylo to kulaté. Byl vyroben v továrně (byl skládací). Stál na sloupech. Tento tvar zajišťuje přirozené vytápění a chlazení. Používá méně materiálů než obdélníkový dům. Než se „zelená“ stala marketingovým pojmem, byla skutečně šetrná k životnímu prostředí. Po druhé světové válce Spojené státy nutně potřebovaly bydlení. Lidé se postavili do fronty, aby si objednali Dimixion domů. Pak peníze došly. Projekt je mrtvý.
Fuller se nevzdal. Vrátil se k základům. Výsledkem byla geodetická kopule. Americká armáda si ho okamžitě zamilovala. Je to velmi lehké. Bylo to trvanlivé. Dá se sestavit za pár hodin. Vojáci umístění v zámoří je používali jako kasárna. Když válka skončila, lidé si je koupili jako domy. Proč? Protože fungují. Koule pohybuje vzduchem. Teplo stoupá a je distribuováno rovnoměrně. Nemusíte bojovat s klimatizačním systémem uvnitř vaší kopule. Nechte fyziku dělat svou práci.
Fuller v jednom z nich dokonce bydlel. Umístil v Carbondale, Illinois. Sedí ve své práci a vyučuje na Southern Illinois University. Dům je v současné době v rekonstrukci. Stane se z něj muzeum. Místo, kde se dozvíte o pokusu jednoho muže vyřešit bytovou krizi pomocí geometrie.
Je LEED dostačující? Thom Maine vychází
Hodně mluvíme o LEED. Leadership in Energy and Environmental Design (Leadership in energy and environmental design). Toto je zlatý standard pro zelené budovy. Vidíš znamení. Cítíte se hrdí. Ale architekt Thom Mayne si myslí, že se díváme na špatnou věc.
Main obdržel Pritzkerovu cenu, Nobelovu cenu za architekturu, v roce 2005. Udržitelnost nevnímá jako klíště na seznamu. Věří, že budovy nemusí vypadat určitým způsobem, aby byly udržitelné. Domnívá se, že budovy by měly být oceněny na základě jejich dlouhodobé výkonnosti. Ne certifikát. Ne původní design. Jejich skutečné chování po celá desetiletí.
Morphosis založil v roce 1972. Jeho společnost se snaží vytvářet produkty, které jsou navrženy tak, aby vydržely. Jedním z příkladů je Federal Building v San Franciscu. Má zelenou střechu. Využívá solární energii. Stěny mohou být navrženy tak, aby zadržovaly nebo zabraňovaly teplu v závislosti na ročním období. Satelitní centrum NOAA v Marylandu dělá totéž. Nejsou to jen krásné fasády. Jsou to živé stroje, které interagují se svým prostředím.
Pak přišel hurikán Katrina. New Orleans byl pod vodou. Dolní deváté oddělení bylo zničeno. Maine se podílí na nadaci Make It Right Brada Pitta. Potřebovali řešení, které se příště nesmyje. Vytvořili dům FLOAT. Bylo skládací. Je šetrný k životnímu prostředí. Nejdůležitější vlastností je ale rám. Dům je na posuvné podpěře. Dopravní značky ho drží na místě. Když hladina vody stoupne, zvýší se i hladina vody ve vašem domě. Vznáší se do výšek až 12 stop (asi 3,6 metru). Jakmile povodňové vody opadnou, vrátí se klid. Jedná se o praktický design. Nejde jen o výdrž.
William Macdonald: od kolébky ke kolébce
Zatímco Main se zaměřuje na efektivitu, William MacDonald se zaměřuje na celý životní cyklus. Je otcem designu cradle-to-cradle. To je úplně jiný přístup. Většina budov se řídí modelem od kolébky po hrob. Vy to postavíte. Používáš to. Pak to hodíte na skládku. McDonald věří, že odpad je chyba designu. Nic neplýtvejte.
McDonald věří, že složky by měly být bioživiny nebo technické živiny. Bionutrienty se vracejí do půdy. Dají se bezpečně rozebrat. Technické živiny jsou materiály jako ocel a sklo, které lze donekonečna recyklovat bez ztráty kvality. Cílem je uzavřená smyčka. Bez odpadu.
Navrhuje budovy s nulovou spotřebou energie. Některé produkují více energie, než spotřebují. Používá netoxické materiály. Dýcháte vzduch jeho budovy. Je to moc krásné. Žádá developery, aby se zamysleli nad tím, co bude 100 let po výstavbě. Kam se poděly cihly? Kde budou dráty?
Jeho práce zahrnuje Environmental Research Building na University of California, Santa Cruz. Má strop s obytnou plochou. Shromažďuje dešťovou vodu. Využívá sluneční světlo ke snížení spotřeby energie. Skutečná inovace však spočívá ve výběru materiálů. Vše je katalogizováno. Vše je řízeno. Pokud to chcete rozebrat, musíte přesně vědět, co máte. Žádné škodlivé látky. Není třeba hádat.
Nejde jen o záchranu planety. Jde o úsporu peněz. Budovy vydrží déle. Náklady na údržbu jsou nižší. Jsou zdravější pro lidi uvnitř. McDonald dokázal, že udržitelný design není luxus. Toto je další logický krok v návrhu. To ale vyžaduje změnu myšlení. Od vlastnictví k řízení. Od dočasné výstavby po trvalou výstavbu.
William McDonough nemluví jen o udržitelnosti. Přivádí to k životu. Má ocenění, která to dokazují, včetně prezidentské ceny za udržitelnost z roku 1996, inaugurační ceny Agentury pro ochranu životního prostředí Spojených států za zelenou chemii v roce 2003 a ceny National Architectural Green Design Award za rok 2004. Jeho životopis je ale víc než jen seznam ocenění. Jedná se o portfolio staveb, které skutečně fungují.
Podívejte se na továrnu Ford’s Rouge v Michiganu. Jedná se o zelené vlajkové zařízení, které využívá inovativní systém přívodu vzduchu a odstranilo tradiční potrubí. Pak je tu Centrum pro environmentální studia Adama Josepha Lewise na Oberlin College. Budovy uspokojují více než jen energetické potřeby. Produkují o 30 % více energie, než spotřebují, a o přebytek se dělí s místní komunitou. V rámci nadace Make It Right se dokonce spojil s Bradem Pittem. Staví cenově dostupné, vichřici odolné, ekologické bydlení v New Orleans’ Lower Ninth Ward. Nejedná se o FLOAT domy, jak jsme viděli dříve. Jedná se o trvalé konstrukce, které odolají povětrnostním vlivům a zároveň respektují životní prostředí.
Glenn Murcutt: Učení z vnitrozemí
Cesta Glenna Murcutta nebyla lineární. Australský architekt začal navrhovat jednoduché secesní stavby zhruba před padesáti lety. Pak se vše změnilo. V polovině 70. let se přestal zaměřovat na evropské precedenty a začal se dívat na svou vlast. Zejména tradiční ovčíny Nového Jižního Walesu.
Ta chata je chytrá. Jsou postaveny chytrým a udržitelným způsobem. Jsou instalovány na chůdách, aby pod nimi mohl cirkulovat vzduch. Jsou umístěny tak, aby zachycovaly teplo ze slunce a větru pro chlazení. Otevřený půdorys zajistil, že nic nestálo. Murcutt bere tyto principy a aplikuje je na moderní domácnosti.
Dlouhá léta pracoval sám. Stavěl pouze v Austrálii. Zbytek světa sotva znal jeho jméno. Když ale v roce 2002 konečně prorazila, udělala to ve velkém. Získal Pritzkerovu cenu, čímž upevnil svůj status nejslavnějšího australského architekta. Citace poznamenala, že jeho návrhy byly „změkčeny půdou a klimatem jeho rodné Austrálie“. Zatímco kritici mohou říci, že jeho vzdělávací centrum Arthura a Yvonne Boydových je jeho skutečným mistrovským dílem, pointa je jasná: jeho dílo přímo reaguje na místo, kde se nachází.
Renzo Piano: Přesnost se snoubí s klimatem
Renzo Piano nenavrhuje jen budovy. Zkonstruuje je do posledního šroubku. Italští architekti jsou známí svou technickou úrovní, až chirurgickou přesností. Ale na rozdíl od mnoha svých vrstevníků neignoruje prostředí kvůli formě. Jeho přístup k udržitelné architektuře je založen na kontrole.
Vezměme si například kulturní centrum Jean-Marie Thibault v Nové Kaledonii. Tohle je víc než jen muzeum. Tento stroj je navržen tak, aby žil a učil se v tropickém klimatu. Design je inspirován tradičními karnackými chýšemi, ale je vylepšen o high-tech materiály. Budova je umístěna tak, aby zachytila převládající větry. Po prohnuté střeše stéká vydatný déšť. Mezi budovami byly vytvořeny zastíněné chodníky, které vás udrží v chladu během horkého období.
Piano od samého počátku často spolupracovalo s inženýry. Do hotového konceptu nepřidal zelenou technologii. Integruje je. Renoirovo sídlo v Paříži využívalo dvoupatrovou fasádu k přirozené regulaci teploty. Menší závislost na systémech HVAC znamená nižší spotřebu energie. Méně energie znamená menší uhlíkovou stopu.
Jeho filozofie je jednoduchá. Budovy by měly vydržet dlouho. Musí se přizpůsobit. A nemusí bojovat s počasím. Měli by to využít.
Renzo Piano je gigantem v udržitelném designu, ale odmítá, aby termín „zelený“ diktoval přísnou estetiku. Neomezil svou představivost na rigidní environmentální materiály nebo předvídatelné struktury ve tvaru listů. Místo toho dal kreativitu na první místo a do DNA budovy vetkal odpovědnost za životní prostředí, místo aby to považoval za dodatečný nápad.
Výsledkem je budova, která „dýchá“.
Živá střecha Kalifornské akademie věd
Golden Gate v San Franciscu je domovem jednoho z nejslavnějších klavírních děl, Kalifornské akademie věd. Tohle je víc než jen muzeum. Jedná se o komplexní ekosystém, který zahrnuje akvárium, planetárium a přírodovědné muzeum. Vizuálně připomíná skrytou krajinu mezi dvěma horami. Ve skutečnosti kopec slouží jako „živá“ střecha budovy o rozloze 2,5 akrů.
Tento upravený povrch je nejen esteticky příjemný; působí jako houba a absorbuje až 2 miliony galonů dešťové vody ročně. Hospodaření s velkými objemy dešťové vody je nemožné bez betonových trubek nebo vodních nádrží.
Ale skutečným tajemstvím je, jak udržet budovu v pohodě. Neexistuje žádný tradiční klimatizační systém. Tým Piano vsadil na pasivní konstrukci. Senzory počasí spolupracují s ovladatelnými okny. Okna se otevírají, když je vhodný venkovní vzduch. Budova využívá k chlazení přirozené větrání. Je to jemný tanec mezi technologií a přírodou, který udržuje vnitřní prostory v pohodlí, aniž by vyčerpával zásoby energie.
Atény a propagace statusu LEED Platinum
Pianoův přístup pokračuje v Kulturním centru Nadace Stavrose Niarchose v Aténách v Řecku. V době psaní tohoto článku projekt probíhá a měl by být dokončen v roce 2015. Návrh obsahuje další expanzivní zelenou střechu a jeho cílem je dosáhnout nejvyššího stupně udržitelnosti.
Cílem je dosáhnout certifikace LEED Platinum. Je to zlatý standard pro zelené budovy, vyžadující přísné dodržování energetické účinnosti, ochrany vody a kvality vnitřního prostředí. Nejde jen o pěstování trávy na vaší střeše. Cílem bylo ukázat, že vysoká kultura a vysoký výkon mohou koexistovat.
Proč je to důležité pro kutily?
Možná nestavíte muzeum, ale filozofie Piana platí i pro vaši renovaci.
„Zelené budovy by neměly omezovat vaše nápady, ale měly by je vylepšovat.“
Příliš mnoho majitelů domů si myslí, že udržitelnost znamená vzdát se stylu. Věří, že zelená znamená vlnitý kov a holou izolaci. Piano dokazuje, že tomu tak není. Pomocí pasivního chlazení můžete hospodařit s dešťovou vodou a stavět krásné domy na míru.
Při plánování vašeho dalšího projektu začněte s designem. Použijte svou představivost. Nyní se zamyslete nad tím, jak tento prvek slouží ke dvěma účelům. Může být střešní zahrada zároveň estetickým prvkem i systémem zachycování dešťové vody? Může umístění oken snížit potřebu mechanického chlazení?
Ano, materiály jsou důležité. Mentalita je ale důležitější. Nedovolte, aby štítky omezovaly váš úhel pohledu. Nejprve postavte. Pak ho nechte dýchat.
2: Frank Lloyd Wright
Frank Lloyd Wright nenavrhoval jen budovy. Navrhl vztah mezi budovou a jejím místem. Pro mnohé je jistě otcem zeleného stavebnictví, dávno předtím, než se tento pojem stal marketingovým klišé. Wright pracoval především v první polovině 20. století a rozvíjel organickou architekturu. Tuto filozofii později převzali designéři jako Eric Corey Fried. Základní principy jsou jednoduché, ale zásadní: určit tvar na základě umístění, potřeb klienta a materiálů. Stavby není třeba krajině vnucovat. Nechte krajinu vzít tvar budovy.
Tento přístup není vázán na žádnou konkrétní estetiku. Toto je metodika. Proto Wrightovo portfolio vypadá tak rozmanitě. V Illinois je strohý beton Unity Temple. Ve Wisconsinu jsou domy a studia vyrobeny ze štuku a kamene. Pensylvánie je také domovem Fallingwater, mistrovského díla z betonu, kamene a skla, které visí nad vodopádem. Přestože tyto konstrukce nesplňují dnešní přísné normy energetické náročnosti, celkový dojem je správný. Nevyvracejí stávající stromy.
Nevyplňují přirozené mokřady.
Pracují s terénem, ne proti němu. Tato harmonie je minimální úrovní odpovědnosti za životní prostředí.
Dědictví pokračuje. Více než třetina Wrightových dochovaných budov je uvedena v Národním registru historických míst USA. 24 z nich jsou národní kulturní památky. V roce 2008 bylo jeho panství Taliesin ve Wisconsinu jedním z deseti Wrightových míst předložených americké službě národního parku. Moderní architekti zelených budov, od Freeda po Glenna Marcutta, nadále čerpají inspiraci z tohoto zdroje. Filosofie není mrtvá. Vyvinula se.
Ken Young a bioklimatický mrakodrap
Pokud se Wright podíval na volně stojící domy a chrámy, pak Ken Young vzhlédl. Young pochází z Malajsie a vstoupil do profese v 70. letech 20. století s doktorátem v oboru udržitelného designu. Nestudoval jen teorii. Aplikoval to na výškové budovy, na které se ekologové kvůli vysoké spotřebě energie tradičně nehrnou.
Pan Young představil koncept bioklimatického mrakodrapu. To je víc než jen mrakodrap se solárními panely. Jedná se o pasivní, nízkoenergetický design navržený tak, aby vyhovoval konkrétní lokalitě a místnímu klimatu. Proudění vzduchu je dáno tvarem budovy. Orientace řídí sluneční záření. Výsadba rostlin na terasách může snížit tepelné zisky. Svůj systém HVAC používáte proti životnímu prostředí. Provozujete svůj systém HVAC proti životnímu prostředí. Prostředí využíváme k úpravě stavby.
Young k popisu tohoto procesu vymyslel termín „ecomimitry“. Věřil, že pokud nenapodobujeme účinnost přírody, aktivně proti ní pracujeme. Ano, budovy by měly vypadat krásně. Young trvá na tom, že udržitelné budovy musí být krásné. Bez ohledu na to, jak je budova zelená, lidé odmítnou nevzhlednou budovu.
Jeho práce je založena na spolehlivých metrikách. V roce 2005 získala Národní knihovna Singapuru, jeden z jeho nejvýznamnějších projektů, platinu, nejvyšší hodnocení v singapurském systému Green Mark. To je ekvivalent LEED Platinum v USA, což ukazuje, že hustá městská zástavba může splňovat přísné ekologické normy.
Vzdělávací a urbanistický dopad zelené architektury
Architekti, kteří navrhují naši budoucnost, dělají víc, než jen berou tužku na kreslení. Často pocházejí z různých oblastí. Kromě formálního architektonického vzdělání mnozí studují environmentální vědy nebo inženýrství. Mají pokročilé tituly speciálně zaměřené na principy udržitelného designu. Rozumějí fyzice přenosu tepla a poezii vesmíru.
Tato změna ve vzdělávání ovlivňuje růst měst. Architekti zelených budov ovlivňují urbanismus tím, že podporují integrované zelené plochy namísto betonových pustin. Upřednostňují energetickou účinnost, aby se snížilo celkové zatížení městské elektrické sítě. Jejich cílem je omezit rozrůstání měst, čímž se hustá rezidenční zástavba stane životaschopnou a atraktivní.
Všechno to začalo tím, že si Wright uvědomil, že budova patří na její místo. Young si uvědomil, že mrakodrapy mohou „dýchat“. Nástroje se mění. Materiály se mění. Hlavní otázka zůstává stejná: jak můžeme stavět, aniž bychom zničili svět kolem nás? Odpovědí není jen jeden materiál nebo nové zařízení. Odpověď spočívá v samotné filozofii designu. Pořád přemýšlíte o další budově, dalším místě, dalším kompromisu mezi pohodlím a důsledky.
